O Američanech se někdy mluví jako o bezstarostných lidech. Mnozí z nich se k tomu také často hlásí, a rádi hledají příklady, na kterých by bylo možné doložit, jakou že to vlastně mají otevřenou, přející, povahu. Češi si pro změnu získali pověst osob, které z míry nevyvede nic, co se děje za sousedovými dveřmi, a co zároveň nemá vliv na jejich klid. Téměř každému přitom tato představa lichotí. Spokojeně budou pokyvovat hlavou, a mluvit o zdravém rozumu, který na sebe podle nich bere podobu jakési přirozené tolerance k tomu, na co nejsem zvyklý.
Ale stejně jako v Čechách stačí ke svolání demonstrace v okresním městě to, aby si Mongol na Boží hod v kuchyni uvařil ovci, tak americká přívětivost má své meze.
S cigárem raději opatrně!
Ve známém československém seriálu je scéna, kde okresní tajemník přijde do kanceláře výše postaveného funkcionáře, který mu snad ještě ve dveřích nabídne cigaretu. „Ne ne, děkuju, já už jsem zas tak překouřenej..“, odvětí tajemník.
Tahle situace výstižně ilustruje vztah českých občanů a cigaret. I když se zde v poslední době objevují pokusy o jeho omezování ve veřejném prostoru, stále není možné říci, že by vyjadřovaly obecné mínění. Pokutám za kouření na zastávkách se v podstatě každý kuřák směje, a vzbuzují nedůvěru i mezi nekuřáky. Ti za podobnými kroky hledají nějakou špinavost, od které se tímto má odvést pozornost.
Troufáme si tvrdit, že jedním z nejvýraznějších rozdílů mezi občany České republiky a Spojených států, je právě vztah ke kouření. Zároveň jde o rozdíl, jehož neznalost může způsobit mnohá nepříjemná nedorozumění, a v případech, kdy budou skutečně hluboká, mohou člověka přivést až do vězení.
Proto by měl každý vědět, že kouření v Severní Americe není v žádném případě tolerováno tak jako je tomu zde! Na mnoha místech je silně omezeno, a často je na veřejně přístupných místech zakázané úplně. A to dokonce i v měřítku celých měst. Příkladem můžou být třeba Seattle nebo New York. Chystáte-li se v Americe kouřit, vždy proto pokud možno čekejte na chvíli, kdy máte jistotu, že je a tom kterém místě kouření povoleno.
Takto nastavená pravidla přitom nejsou jenom otázkou dodržování zákona. V Čechách obvykle sdílené vědomí, podle kterého si kuřák samozřejmě uvědomuje, že jeho vášeň může obtěžovat druhé, a že by jí rád druhé neotravoval, ale jednoduše nemůže jinak, Američanům příliš srozumitelná není.
Jinými slovy pokud začnete kouřit v zámořské společnosti, aniž byste se předem zeptali, zda to nikomu nevadí, je velice pravděpodobné, že si vysloužíte nálepku sobeckého burana. Což je pověst, které se zde budete zbavovat s velkými obtížemi. Samozřejmě když zrovna nesedíte v nějakém motorkářském klubu, kde je rozbíjení lahví o hlavy těch nejslušnějších, hlavním hřebem večera.
Pokud tedy máme shrnout: česká národní zásada nejdřív kuř, a potom se vyptávej, ve Spojených státech neplatí. Je tomu přesně naopak.
Na předbíhání není nic romantického!
Druhou věcí, na kterou bychom rádi upozornili, je rozdíl ve vnímání dvou druhů prohřešků, které spolu často úzce souvisí. Kdo se dopouští jednoho, tomu příliš nevadí druhý, a když se naskytne zajímavá příležitost, nečiní mu větší problémy se k němu uchýlit. Jde o předbíhání ve frontě, a příležitostné krádeže. Drobné zlodějiny typu nezaplacených novin, odnesených z obchodu pod paží, spolu s plně uhrazeným nákupem.
Během pobytu na českých horách je běžným obrázkem situace, kdy vás v v polovině únavného čekání, až na vás a vleku přijde řada, s velkým kraválem předjede skupinka mladých lidí, kteří se zařadí na její začátek jakoby se nechumelilo, a ještě během toho stihnou požádat o cigaretu nejbližšího člověka, kterého předběhli. Zajímavé na tom je zejména skutečnost, že i když ti energičtější z „podvedených“ si v podobných chvílích rádi zaklejí, první co jim zde vytane na mysli bude spíš vzpomínka na vlastní dávno ztracené mládí, a pocit závisti, že se někdo dokáže chovat nespoutaně, a nesleduje ve frontě posun o každý centimetr, jako všichni ti páprdové v omlácených přeskáčích a dvacet let starých kombinézách.
Stejně jako v případě tabáku, i zde se typicky české myšlení s tím typicky americkým rozchází. V americké frontě se totiž naopak mnohem více cení schopnost odstát si své. Nebo přesněji je naprosto nepřípustné a nepochopitelné, aby se někdo cpal tam, kam smí až za svých deset minut.
Představu rozcuchané rebelie, sympatického spratkovství, zde totiž spíše nahrazuje sen o fungující místní komunitě, kde je otázkou cti, aby každý vydržel to, co na něj osud uvalil. Každá pečlivě vystátá fronta zde proto do jisté míry symbolizuje boj spořádaného člověka za lepší svět. Jde o oslavu dospělého života, ve kterém se člověk již naučil čekat, a ostatním vzdává hold tím, že od nich očekává to samé.
S trochou nadsázky by se proto dalo říci, že zatímco v Čechách fronty slouží zejména tomu, aby se jim člověk vyhnul, v Americe jsou od toho, abychom v nich vydrželi stát co nejdéle.
Dobrého úmyslu si má člověk vážit!
Třetím bodem, na který bychom rádi upozornili, a kterým je velice blízký tomu předchozímu, je otázka „vynucených krádeží“, a využívání všech výhod až do poslední kapky. Každému, kdo vládne naším jazykem natolik, že si je schopen přečíst tento text, nejspíše nemusíme dlouze vysvětlovat, že Češi jsou lidé, kteří rádi ušetří.
Na ulici leží peněženka. Tak ji zvedneme, a ze všeho nejdřív se podíváme, kolik je v ní peněz. Někdo v obchodě při balení nákupu zapomněl jogurt. Při nákupu cigaret nám vrátili o deset korun víc. To jsou situace, kdy lidé v naší zemi obvykle nestojí před morální volbou, jestli někoho okrást nebo ne. Naopak vítají štěstěnu, která jim zase jednou ukázala svou laskavou tvář. Nemyslí si, že by před nimi ležel cizí majetek. Spíše jednoduše mají radost, že se jim dostalo příležitosti využít věc, kterou již někdo druhý nebude potřebovat. Jde tedy o jakýsi kutilství a spořivosti.
Jak už čtenáře s největší pravděpodobností napadlo, i zde se myšlení typického spořádaného Američana značně liší. Důvod, proč tomu tak je, představy, které v podobných situacích vstupují do hry, jsou přitom v podstatě úplně shodně s těmi z předchozího příkladu. Nedoporučujeme proto rozvíjet tyto české praktiky v zámoří, stejně jako se snažit zabavit své americké kolegy nebo přátele za pomoci rozverných historek, v nichž je pointou něco podobného, a poučením to, nepřehánět své úsilí se někdy může vyplatit více, než se pořádně zpotit prací.
Zajímavou podmnožinou této vzájemné odlišnosti je ale také vztah k nabídkám, které počítají s tím, že se člověk bude řídit pouze podle svých skutečných potřeb. Máme zde na mysli „příležitosti“, kdy v restauraci na stěně visí cedule, že můžete snít co se do vás vejde, nebo na dveřích výstavní síně, že vstupné je dobrovolné.
Ryzí Američan taková sdělení paradoxně podobná sdělení bude spíše vnímat jako zkoušku, než průměrný majitel českého pasu. Zatímco v Americe je opět dobrým zvykem využít této příležitosti ke krátké úvaze nad tím, v jaké že ušlechtilé zemi to žijeme, a že není nutné regulovat úplně vše, málokterý Čech kromě poměru výnos/riziko vzniku špatné pověsti, zvažuje i něco jiného.
Pokud bychom proto opět měli krátce shrnout: možnosti toho, kde se v okolí dostat zadarmo k tomu, co si můžeme dovolit, nejsou v Americe vhodným námětem k hovoru! Místní si to nebudou vykládat jako výraz otevřenosti mezi přáteli!20
